Chci být osobní trenérem

Takže máš za sebou kurz, oběhaný úřady, živnosťák v kapse a našel sis fitness centrum, kde budeš trénovat. Teď už nezbývá nic jinýho než se do toho konečně pustit.

Já když jsem začínal, měl jsem úplně jasnej koncept. Nechtěl jsem připravovat kulturisty ani vrcholový sportovce. Chtěl jsem pomoct normálním lidem. Lidem, co se přestali hejbat, nabrali kila navíc, nebo se prostě jen rozhodli, že už se sebou konečně začnou něco dělat.

Spousta lidí, dokonce i trenérů, ti řekne, že tohle je ta jednodušší cesta. Že je těžší připravovat závodníky nebo profesionály. No... s tím bych se teda docela hádal.

Pokud totiž bude tvoje zaměření stejný jako to moje, připrav se na jednu věc. Když uděláš dobrej marketing a začneš být trochu vidět, tím nemyslim udělat si kreténskej plakát na Canvě a dát ho propagovat na síti. Jak na marketing se můžeš dočíst tady! MARKETING! Začnou se ti ozývat lidi, kteří nejen že nikdy pořádně necvičili, ale často celý život nedělali vůbec nic. A navíc už to většinou nejsou žádný dvacetiletý mladíci. Přijde chlap po čtyřicítce, kterej dvacet let seděl v kanclu, nebo ženská, která po dětech neví, jak se vrátit zpátky do formy.

A tady začíná ta pravá práce.

Zapomeň na to, co jsi viděl na Instagramu. Nečekej, že budeš učit mrtvý tahy nebo složitý cviky. Začneš úplně od nuly. Učíš člověka udělat správně klik. Vysvětluješ mu, co je dřep a proč se u něj nemá hrbit jak paragraf. Řešíš, jak správně dýchat, jak držet tělo a občas máš pocit, že učíš malý děcko jezdit na kole. A víš co? Je to úplně v pohodě.

Jasně, občas přijde někdo, kdo sportoval celej život a jen chce posunout svoje výkony. Takových lidí ale moc není. Drtivá většina klientů potřebuje hlavně pochopit úplný základy a získat jistotu, že se ve fitku nemusí cítit jak debil mezi samýma namakanýma lidma.

Na týhle práci je ale jedna věc naprosto boží.

Když ty lidi fakt nasměruješ a oni ti začnou věřit, začneš sledovat něco, co se strašně těžko popisuje. Nejde jen o to, že shodí deset nebo dvacet kilo. Najednou se začnou jinak tvářit. Jinak chodit. Přestanou se stydět. Začnou si věřit. Mají radost sami ze sebe a začnou přemýšlet úplně jinak než na začátku.

A přesně v tu chvíli zjistíš, že jsi neudělal jen lepší postavu. Pomohl jsi vytvořit lepšího člověka. Člověka, kterej už není životem úplně vypranej, má víc energie, lepší náladu a konečně má pocit, že něco dokázal. A to je kurevsky dobrej pocit.

Nebudu ale dělat, že je všechno zalitý sluncem.

Jsou klienti, kteří tě občas neskutečně serou. Ruší tréninky na poslední chvíli, pořád mají nějakou výmluvu, jednou je bolí koleno, podruhý záda, potřetí nemůžou, protože sousedovi chcíplo morče. Občas máš fakt chuť jim říct, ať se na to prostě vyserou, když to nemyslí vážně.

Jenže pak přijde chvíle, kdy se něco zlomí. Začnou makat. Začnou poslouchat. Ty pochopíš je a oni pochopí tebe. Najednou už to není jen klient, co ti jednou týdně přinese prachy. Je to člověk, se kterým si pokecáš, zasměješ se a vlastně jdeš cvičit s kamarádem nebo kamarádkou. Jen s tím rozdílem, že ty pořád rozhoduješ, kolik bude dřepů a kdy už nemůže říct: "Já už nemůžu."

Tohle je podle mě jedna z nejhezčích věcí na práci osobního trenéra. Poznáš obrovský množství lidí. Každej je jinej, každej má svůj příběh a každej tě něco naučí. A v mém případě se kolem mě postupně vytvořil okruh lidí a ten byl kurva velkej, který bych dneska bez váhání označil za přátele.

Když se dneska ohlídnu zpátky, tak si vlastně říkám, že největší hodnotou celýho projektu Trenér Plzeň nebyly peníze ani počet odtrénovaných hodin. Byli to právě lidi. Ti z toho udělali něco, na co budu vždycky rád vzpomínat.